Výuka jazyků

Výuka v prvních třech ročnících vychází z přirozené schopnosti napodobovat, která je
základním principem učení až do devíti let. Zpěvem písní, recitací básní, říkadel, jazykolamů,
krátkých příběhů a slovních hříček doprovázených gesty a mimikou se děti seznamují nejprve
s mluvenou formou cizího jazyka, s jeho charakteristickými zvuky, melodií a rytmem.
Ponoření do jazyka napomáhají také hry a dramatizace příběhů. Učitel se snaží vést výuku
pokud možno jen v daném cizím jazyce. Přesné porozumění není v tomto období cílem
práce. Důležitější je zprostředkovat dítěti intenzivní prožitek jazyka a spojení se s učebním
materiálem, jelikož nevědomě vstřebané obsahy se zvědomují v pozdějších letech. Slovní
zásoba se v tomto věku většinou nepřekládá, děti si slova, fráze a větné celky postupně
osvojují z kontextu výuky, což posiluje důvěru ve vlastní (i skupinové) porozumění sdělení
bez znalosti všech jednotlivých slov. Aktivní snaha o pozorumění smyslu a s ní spojená cílená
pozornost zároveň napomáhá výraznějšímu otištění použitých výrazů v paměti. 
    Se psanou podobou jazyka se začínají děti seznamovat až kolem devátého roku věku, a to
nejprve formou zapisování jim dobře známých básní a písní. Ty jsou také jejich prvními texty
ke čtení, které nachází zpočátku významnou oporu v dobře již zafixované výslovnosti. Tento
postup respektuje známé pravidlo Komenského "od jednoduššího ke složitějšímu". Ze
jmenovaných dvou činností totiž čtení vyžaduje větší schopnost abstrakce, jejíž čas přichází
ve vývoji dítěte později, než schopnost manuální zručnosti a prostorového vnímání.